Tak často zírám k severu
tam v dáli,
kde zapadáte do sněhu
ó skály,
a sním, jak k smrti truchlivo
je pod vámi,
kdež jedinou vám návštěvou
noc s hvězdami.
Dny šeré; srdce bezděky
bol svírá,
v těch chvílích hasnou naděje
i víra,
než, láska k mrtvé přírodě
zas oživne,
jak zaklepají na čelo
sny podivné,
ty luzné snivé zpomínky
v dny léta,
kdy byly skály se hvozdy
– ráj světa,
že touha v srdci znaveném
se rozhárá,
žít aspoň ještě jako sníh,
žít do jara!