Když šero padá s oblaků,
já zpomenu si častokráte,
jak do závějí sněhových,
tam v dáli, skály, zapadáte,
jak sivých, hladkých vašich čel
se netkne víc ni křídlo ptáka,
jejž četný, drobný domeček
tam dole k chudým hodům láká.
V té tišině až děsivé
už holub nevolá své „vrku“,
šum ulít z houštin bezlistých
a hvízdá si jen v snětí smrků;
je tomu času nemnoho,
zde mech a tráva drobnokvětá,
a zpěv a ruch byl domovem,
a nyní – po všem žití veta!
Zda vskutku? Matka příroda
snad macechou, jež v darech skoupa?
Snad věsí prapor pohřební,
kdež před chvílí se úsměv houpá?
O ne, jen odpočívá zem,
a nové jaro zas ji vzruší,
tak svěží, jako naděje,
tak krásné, jako láska v duši.