Z roucha černých borů jak antická žena
zvedá hladká skála prsa obnažená,
hrom jí do nich bije, až z nich skučí vzdechy –
přec se nevzchopí a neopustí Čechy.
Snad že ví, byť v rájích všeho světa žila,
hodnějšího lidu že by nestřežila,
lidu – při všech chybách netknutého v jádru,
jenž byl nosil víru jako skála v ňadru!
Jehož dějův odlesk ještě po staletí
vztekem plní škůdce, nadšením zrak dětí,
svitem hvězdy jitřní prostupuje bludem
jako bílý kalich na praporci rudém...
Lépe než mi sami snad to vědí skály,
jaké v českém citu perly blýskávaly,
a v něm dosud leží – zaházeny rmutem –
že by kámen plakal v osudu tom krutém...
Chraňte nás – ó skály, hvozdy, hory naše!
snad že bludy od nás odletí kdys plaše,
ne-li – co jsou lidé v světoborném zmatku!? –
zůstaňte nám státi aspoň pro památku!