Pták z lupenu pil rosu jako z misky,
dál zpíval pak, kruh obrů naslouchal,
i pyramidy, věže, obelisky.
Dech vánku jak když harfu k hymně ladí,
chvěl haluzemi smrků, borovic,
a mžikem dole zdřímnul na kapradí.
Mech balvanům byl hebkou kožešinou,
v níž bílé květy jahod svítily,
a paprslek se třásl nad tišinou...
Skal Prachovských mi zkamenělá říše
báj šeptala, když touhy odumrou,
též v srdce paprsk míru kane s výše –
Jste pomněnkami ověnčeny v duši,
tož pomněnkami, které nevadnou,
a jichž ni čas, ni osud neporuší.
Rouch vašich třásně – hvozdy smaragdové –
zřím vlniti se v dechu přírody
vždy ve svěžesti, síle, kráse nové.
A jako ve snu kráčím stezkou žití,
vás v paměti, a u vás touhami,
kdež bělošedé jehlance se třpytí,
kdež divukrásně vyhloubené tůně,
mech s miliony kvítkův zarůstá,
pták šveholí a mocná dýše vůně,
kde zdá se pět i stráň ta holá, pustá –
ó skály mé, kdy zapomenu vás!?
má touha po vás dnem i nocí vzrůstá.
– – A tyto myšlénky jsou vzdechy pouhé,
tak prosté jak popěvek pěnkavy,
jenž zanik’ v lesních korun šeři dlouhé.
A jsou tak lehounké jak prška květů,
jež dechem větru šípek setřásá,
neb jichž se dotklo ptačí křídlo v letu.
A snivy jsou jak nádech zamodralý,
jejž s vysočiny zřelo oko mé,
jak halí bájné Krkonoše v dáli – –
A smutny jsou jak v horách chatrč malá,
jež s touhou zírá k zlatým červánkům –
a v nitru jejím bída neskonalá – –