Já bojím, lekám se, mé nitro šírá pláň,
již slunko neozáří
a půlnoc neztemní; je věčně šedivá,
jen mlhám se tam daří.
A jednotvárný zvuk, jenž zpíná k zoufalství
vědomí uděšené,
zní táhle, bez změny bytostí nešťastnou,
nad níž se temno klene. –
Cookies on Poetry Cove
We use cookies to remember your language preference and — only with your consent — to learn how Poetry Cove is used. You can change your mind any time.