Ty smutná krajino
s tou řekou bílou,
jíž budu zpomínat
snad ještě pod mohylou,
buď s bohem, s bohem buď!
Sny mé čas rozmetá,
jež zde mi světem byly;
však jedy hluboko
až do krve se vpily,
co padly u mou hruď.
Vy dumná místečka,
už neuzřím vás v letě;
mé milé topoly,
dál smutně šelestěte,
když táhne noční šeř;
já ráda odcházím
z míst svého utrpení, –
však divý v duši pal:
že domova mi není,
a já jak štvaná zvěř.