Úsměv ten poslední jako ten prvý
zemi své dala, a stojí tu sedraná
v opadlých lístečků rdící se krvi.
Země je nevděčnou za dar vší zdoby,
žloutne a vychládá; pro květy, památky
nemá než minulosť, rubáš a hroby...
Růže ji posledním květem svým věnčí,
tiše a bez výtek; v lásce své velika
nemůž být, ani když odpouští, menší.
Když loučíme se s růžemi,
jimž poslední květ pálí mráz,
tu na rtech jásot oněmí
a zapláče si mnohý z nás.
Kdy v jarní bouře šílení
květ urván, jiný vzpučí zas;
než – bylo-li to v jeseni...
svit naděje nám pro vždy shas.
A život je tak daleký,
a bez růží tak jako mráz...
mé růže, s bohem na věky!
jak mnohý zapláče si z nás!
Co růže hovoří k mé duši roztoužené,
když kalná obloha už nad zemí se klene,
a zmlknul pták!
Tu myslím v záchvatu, že vzletím za lem mračen,
duch volá za vesnou: „ó zůstaň!“ žízniv, lačen,
a šílen tak.
Ví bůh, co ukryto v té vůni plné taje;
pak slyším anděla, an k boží harfě hraje,
a bílý jest,
a v srdce zraněné mír leje strunou něžnou,
mír velký, hluboký, jenž plání vládne sněžnou
při svitu hvězd...