POSLEDNÍ – – –

Mne tíží přítomnost jak balvan skalnatý, jenž od hor oddroben se svalil na šípek, i úsměv osudu mně zdá se záhubným jak zradou sršící jidášský polibek.

Jas denní bolí mne, noc budí lítost mou, a píseň lidských úst hněv temný, palčivý, a práce hemžení, a láska, vášní bouř – mně k smíchu jako chmýř, jež letí přes nivy.

O, pro nic za nic žít, jen slepě tancovat jak osud píská nám, a neznat příčinu, a neznat odměnu, ni cíl, ni závěrek, a nesmět vzdorovat, a zajít do stínu – –

Toť příliš na ten prach, jejž věky učily, že může jednati a myslet, že je duch, že svět si podrobí, – že bude věčně živ, žeť božím obrazem – ba že on sám je bůh!

Toť nesmrtelný klam, toť strašný, srázný pád, toť dýka ve spaní, než smrt je rozední, kol samý ston a pláč a výkřik zoufání – leč horší budou všech ty věci poslední – –