Křídly racků ovívána
šedá skála trčí z moře,
pusta večer za soumraku,
pusta v ohni ranní zoře.
Naslouchá, jak vlny bouří,
tepouce ji divě v boky,
zří, jak chmuří se neb jasní
obzor nebes modrooký.
V moři zpěv i pláč i jásot,
jindy hněvně zasyčí to –
moře velké, moře dálné,
co v tvé hloubi tajů skryto!
Pod skalou se houpal koráb
stožárem se štíhlým chlubě,
temným hlasem žalmy pěli
černí muži na palubě.
A pak s lodě přehodili
jakous hmotu s děsným vzkřikem – –
nad ní vlny zavřely se
na věky tím okamžikem.
Zemřel dalek země břehů,
pohřben ke dnu, aniž ví to;
moře velké, moře dálné,
co v tvé hloubi tajů skryto! – –