K všem útrapám, jež táhnou dolem světa,
hvězd zlatookých nepočetná četa
se klidně třpytí! –
v sklo studené já horké tisknu čelo
a divím se, že dávno nedoznělo
v něm všechno žití.
Co snů tak zářných jako samo světlo
jím v jara vůni třepotavě letlo,
vše marně, marně!
co plápolův v mém srdci zplálo v reji,
teď naslouchám, jak tluče v beznaději
mdle, jednotvárně.
Ó hvězdné světy! zírám v oko vaše, –
ač halí vás už dávno do rubáše
tma ztroskotání...
a zdá se mi, že splácíte mi citem –
však, lhostejno vám věru, pod blankytem
zda ples či štkání. –