PÍSNĚ.

Sám pánbůh ví, proč miluju tak horoucně ty šedé skály, že kdyby se mnou cítily, jak plamenné by vzhůru stály.

Ba zdává se mi – nejinak, než kdysi – dávno před pravěkem, že byly snivé bytosti, jež stejně cítí se člověkem.

A zkamenělým po věku přec ještě cosi v nitru zbylo, by duši pěvce bludného dojalo, nadchlo, opojilo – –

Na skalách se houpá kapradí štíhlé, krásné jako jižní palmy, nad ním z hluboka a táhle zní šumícího hvozdu svaté žalmy.

Ten, kdo nezná toho kapradí, neví, co je krása ratolesti, a kdo ve hvozdě se nemodlil, neví, co je ku bohu se vznésti.

Aby sny mé darmo na toulku si nevyšly, pověz ty mi, smrčku, o čem skála přemýšlí?

Zašumotal smrček, ševelil svým jehličím; ano, co mi šeptal, sotva jednou vylíčím.

Řekl mi, že stromy, člověk, skála – jedno je, že si toho míru nedobyla bez boje.

Boj a bol a láska žije ve všem... nevíš-li; mrtvá nyní skála o věčnosti přemýšlí.

Ty němé skály Prachovské jsou živých táborem, jich myšlénkami krása jest a báseň hovorem.

A z táborů těch tajemných co pohled uchvátí, je prškou hvězdných paprsků a mysl vyzlatí...

V zášeří kouzelně lahodném Prachovský „vodopád“ hrčí, perlami drobounké krůpěje tryskají na černé smrčí.

Žel, že zní v ticho jen, v samotu přírodních básní těch sloka; kdož krásu hlouběji ocení nad vděčnosť lidského oka?!

Avšak i samota vítána, bol náš kdy slzami plyne; nechceme, aby ty křišťály bolely srdéčko jiné.

Letěli havrani přes pole od strání, krákorali, usedli na nivě,

o něčem horlivě vykládali. Sděl ty mi, havránku, po tmě i v červánku

jak se mají? „V Prachovském bludišti, ladném mém rodišti – jako v ráji!“

Vás vidím vždycky ráda, v šeř hájů skryté skály, byť od vás jaro táhlo, či mrazné větry vály.

A nemohu vás zříti, než v dojmu tklivé rose; i když jsem byla v dáli, mně po vás stýskalo se.

Tak úskočně, tak posupně když od západu bouře kvačí, já chvím se o vás, skály mé, jak o své hnízdo plémě ptačí.

Však ne; v té kráse celistvé vás pamatují kmeti šedí, vždyť vzdorujete přívalům své síly hrdou odpovědí.

Když slunéčko se chystá již ku nočnímu snění, vám tiskne v hladké čelo poslední políbení.

A vy jste jako zlaté i s kavčích křídel vzmachem, jste jako věnce z růží, jste zatopeny nachem.

A díváte se v dáli i s borovičkou chvějnou, a provázíte touhou dobrotu věčně stejnou – –

Když celý kraj už halí noc černých třásní lemem, vy na západě čníte planoucím diademem.