Z té dávné doby nadšení a víry
v snech nejbujnějších nádherného jara
teď ve srdci mém sklamaném a truchlém
jak strážný oheň upomínka hárá.
I táhnou stíny, přeludy a zjevy,
jak v zbořeninách šerých při měsíci,
ach, více z nich já neztropím si posměch,
teď se k nim modlí duše dumající.
Teď marně toužím po myšlénce dětské,
jež jako motýl na vše s láskou sedá,
teď nedovedu víc tak čistě věřit,
a nadějí se duch můj – klamat nedá.