OSUD.

Proč stále slyšet mám jen nářky neplodné a výkřik srdce rvoucí? nač, duchu, vzpíráš se, vždyt dárcem všeho bůh, a bůh je všemohoucí. – –

Proč, duše, zoufáš si, žes v mdloby porobě, a těžko skvět se cností? vždyť věděl o tom bůh, a určil, dopustil to vše už od věčnosti – ! – –

Vzdor proti přírodě – jak babylonskou věž kdy pídimužík stéká, a ona v právu je, svou mocí drtící se svrhnout na člověka.

A vůle svobodná? oh, větším posměchem se nelze rouhat lidem, ji ruší náhoda, a moudrý tuší tak už s resignace klidem.

Buď, pane, vůle tvá, tak my se modlíme, tak též se dělo posud, mám-li být světicí, anebo lupičkou, nuž budu, mám svůj osud. – –

Leč, přec se nepodám! spíš vzmachem zoufalým se vznesu k smrti šeru, a zda tak před věky už bylo určeno, to lhostejno mi věru. –