List rozloučiv se navždy s haluzemi
teď mihotá se v povětří jak pérko,
a zvolna, tiše dopadá pak k zemi.
A nikdo proň – leč básník nezasteskne,
dál času běh své hrozné žene kolo,
hvězd kytice dál v zenithu se leskne.
Což o lístek! týž mír kol hody slaví,
když letí mor, a jak srp polním chrpám
myslícím lidem krásné rubá hlavy.
Když zmírá ptáče v háje vonném stínu
ni list se jeho dechem nezachvěje,
a slunko se naň mříží větví – směje.
Hle, zobáček už rozevřen, dech prchnul,
tvor bez vlády se v lesní trávu svalí –
a šumot lesa milost boží chválí. – –