Což pták ten bouřlivák tvou duši neděsil,
když koráb obletoval?
tys sýčka neslyšel, kdy v křiku výstražném
povětřím zavesloval?
Tys nedbal, nebál se! a hrdě vzdoruje
sám všednosti tu nízké
šel jsi se podívat, jak héros nadšený,
do oka smrti blízké.
A tam tě zasáhla jak pomsta bohů zlých
a přeťala tvé žití
tak krásné, nádherné, jež v lidstva dějinách
jak hvězdný rubín svítí.
A v zemi daleké ti lůžko ustlali
– ty hlavo plná květů!
kde nemáš soudruha, jenž v svatém pohnutí,
žes náš byl, děl by světu. –
Tak jeden za druhým v té dáli mizíme,
z níž není navrácení,
část velká mořem běd, jen někdo v slávy bran
duhovém vyzlacení.
Tys jednou z velkých hvězd, jež neshasíná mdle,
jež v skonu obzor zjasní;
tvá smrt je obětí před svatou ideou,
a život tvůj byl básní.