Ó matko má, když na tě zpomínám,
tak prudký bol mé srdce prorývá,
a divno mi, jak bych se dívala
na lebku, jež se mrazně usmívá. –
Kdy zpomínajíc na tě k večeru,
zrak bez důvěry v modro pozvedám,
ret šepce: což je navždy ztracena? –
už se s ní více nikdy neshledám? –
A žádná nezvučí mi odpověď
ni od jara, ni v tichu od zimy –
nu ovšem, věčnost k lidem něma je,
a tvoje víra, matko, schází mi.