Ó jaký smutek, o jaká lítost!
mám tě tu samu zanechat opět,
by tvůj rov dujné rozvály větry,
pták musel v křoví píseň svou dopět.
Už slétá k zemi zarudlé listí,
o kterak smutno, tesklivo je mi,
přikvačí zima a na tvé lůžko
napadne sníh a srovná je s zemí.