Noc neklidná, noc jesenní,
kol duje vítr v kvílení
tam od severu k poledni,
a trhá listy poslední.
Já na zvětralém pavláně,
jenž vzdorně shlíží se stráně,
dlím sama; hostů nevítám,
jen spadlé hvězdy počítám. – –
Ó, spustošený podzime!
jak teskně mluvíš k duši mé,
že květy v rakvi zmaru máš
a čekáš jen už na rubáš.
Má vesna byla kratičká,
že zesnula mně matička,
a dnové v těžkém hoři mém
jsou dlouhým, smutným podzimem.