NOC.

Noc kolem vlní se, tak tichá, příšerná, tak nevýslovně pustá... už oko znaveno tím zřením do černa a neklid tajně vzrůstá.

I mlčí polí pláň, i mlčí doubrava, ni topol nepohne se, jenž stíní truchlý kříž, jenž do tmy vyvstává jak zřícenina v lese.

I kolem na skály, jež kraji obrubou, – se věsí ticho děsné, co věstí hrůzy moc: že dýše záhubou, jíž v jícen všechno klesne.

Vzduch těžký jako krov, jenž rakev přikrývá, již slza nepokropí... a hlucho nicoty chmuř žasu prochvívá, a shlazuje své stopy.

Té noci propastí můj duch se proplétá, a myslím že se kácí – – ni „s bohem“ nešepce mé srdce do světa, a samo dokrvácí. –