Otevřen kalich za zlatou mříží,
v krůpějích rosy motýl se shlíží,
i růžné nebe, –
dík, že mi zírat nelze tam spolu!
tož abych k studu, děsu a bolu
zřela tam – sebe.
Tehdy jen klid jak anděl je se mnou
zahloubám-li se v myšlénku temnou,
o ni duch prosí;
nitro mé zpráhlá, divoká rokle,
tu není stébla, travičky zmoklé,
ni krůpěj rosy –