Jdu hájem jako myšlénkami,
strom každý jiný jak ta přání...
vrch stoupá; smrček smaragdový
sem tam svou sněť až k zemi sklání,
a růže – rozkoš oka mého,
cos tají v sobě nábožného
na Loretě.
Bor s doubím listnatým se střídá –
chrám němý s jiným, plným vzdechů,
však kdo chce poznat božstva blízkosť,
ať míří mezi břízy v spěchu,
jež pokojně tu, v míru sídlí
jak andělové bělokřídlí
na Loretě.
Ty štíhlé mramorové sloupky
bříz vysokých svou bělí svítí,
a v klenbě snivě zelenavé
šum něžný neustává zníti;
to modlitba je, lásky chvění
a nejtklivější roztoužení
na Loretě.
Toť bájka ze stříbra je tkaná,
toť pohádečka z bílé záře,
již šeptaly mi chvějné lístky,
mně, utonulé v třpytné páře,
kdy hlava zpita, rozesnělá,
zda bdí či dřímá, nevěděla –
na Loretě.
Já chtěla bych vám opakovať
tu pohádku, však melodie
mé písně není jemna dosti,
ta jenom v listech bříz se kryje
a bohu milým zvučí díkem –
tam pod omšeným kostelíkem
na Loretě.