Dech jara lítá kol a sype květů déšť
v můj vlas i na mé skráně,
což platno: v skráních pal, a hebký vonný chlad
se marně lije na ně.
Proč srdce netěší, proč duši nebaví
ty vděky neskonalé?
ach, duše v mlhách sní, a touhou šílenou
mé srdce rozervalé.
Vždyť úsměv vylhaný se ztrácí neplodně
jak krůpěj v zprahlém poli;
vždyť nemít ze svých snů než hrstku popele,
to přec jen příliš bolí.
Jak slavně, horoucně bych jaro vítala
v dum prchlých mraků starém!
leč jeseň v srdci mém, a jaro květoucí
mi ani není jarem.