Matička má mi usnula,
čtvero má její lůžko zdí,
spí tam a spí tam dosavad –
nevím ach, kdy se probudí.
Ve blahém onom stišení
musí as míti pěkný sen
pod zemí, kde se nestýská,
můj z něhož nevyruší sten.
Matičko moje, přeji ti,
upřímně přeji svatý klid;
na chvilku ale přece jen
mohla bysi se probudit.
Říci mi, o čem se ti zdá
ve tvojich nekonečných snech,
o Bohu zdali, andělích,
anebo o nás, o lidech?
Či snad mi nespíš, matičko?
slyšíš mou prosbu, nářek můj? –
Všude je Bůh – ó, prosím tě,
oroduj za mne, oroduj!