Byl večer letní, plný vnad
i planul kouzlem odevšad
a dýchal vůní snivou,
stoup měsíc nad skal vroubení
a stříbrné své třepení
táh doubravou a nivou.
Zeď kolem hřbitova,
a za ní zdoba myrtová,
a drobné sněžné květy;
v jich středu růvek zelený,
a nad – památník kamenný
ční javor sedmiletý.
Krok šustí – dívka mladičká
tam kleká na rov bratříčka
a naříká a pláče.
„Už sedmero je tomu let,
co navždy opustil Jsi svět
jak v jeseni les ptáče.
Já nemám bratra, soudruha,
i myslím někdy ubohá,
žeť lépe v zemi spáti –“
tu zachvěla se potichu; –
kdes ve květném tu kalichu
k ní hlasové dí svatí:
„Vstaň, jdi a pracuj pro všecky,
Tvůj žal byl příliš sobecký,
Ty musíš zapřít sebe;
pak v jemné péči o jiné
čas tichounce Ti uplyne
jak mráček modrem nebe.“