Ač tu na obzoru všehomíra
hlahol zemské vřavy odumírá,
nikdy lidská bída s nářkem svým
nezasténá tichem posvátným,
kde se orlí peruť třepotává,
bílá bříza šumět nepřestává,
kde se osamělých květin dech
tají na obrostlých balvanech, –
přece dolů toužným okem zírám,
zde mi chladno, – do pláště se skrývám,
samota mne mrazí odvěká,
hledám, volám – srdce člověka.