Po dni shaslém v červáncích
ještě růžná stopa zbývá,
v tichém šeru večerním
nad vodou se vrba kývá,
časem vlnky zašplouchají
na Dunaji.
Ach, ty řeko hučící,
mohutných svých proudů jekem,
zdá se mi, že naříkáš!
Ach, jak smutně vlny lkají
na Dunaji.
Po skalnatém pobřeží
bludně noha moje kráčí,
touha v dálku zalétla –
stojím tu – a je mi k pláči,
rtové „zdrávas“ šepotají
na Dunaji.
Zdrávas matko, vlasti má!
Bůh mi tě tam ochraň v dáli,
osudové od tebe
jen mé tělo odpoutali,
duch a srdce zpomínají
na Dunaji.