V temném loubí stromů jehličnatých,
jedlí, boroviček chocholatých,
snivý, melodický vánek zní
v luzné elegii večerní.
Ptactvo umlklo; jen skřivan ještě
nade hrozny zlatitého deště
s výše roní trilkovitý zpěv
u vlajících vánků korouhev.
Tklivý večer v duši mou se dívá
jako v hoře mluva konejšivá,
a v ní tiší palných tužeb vír,
jak sám ohvězděný všehomír. –
Bože milý, co jsou všechna přání?!
dalných to hvězd matné vzplápolání,
zelenavých vlnek zvučný spěch,
ustavičný šumot v lupenech – –
A co život sám, než sen je pouhý,
někdy chmurný, někdy úsměv dlouhý,
sny jen krásné vždy, jak vůně vzdech,
hvězda v modru, šumot v lupenech...