V jasmínovém houští nad lavičkou
pučí v květy větev za větvičkou,
s dechem vůně snoubí se můj dech
a co píseň zvučí na ústech.
Nebe slasti v duši mou se dívá,
žeť, jak když se k ránu rozednívá,
z trávy kalíšků vstal květný zjev,
všady jásot, všady chvalozpěv.
Odpusť, přírodo, má sladká máti,
že můj bol vždy o dar tvůj mne skrátí,
že v tvém plesu hruď má vzdechem lká –
jsemť tvá dcera, s citem člověka!
Trápí mne, že k živých rakví víku
odsuzuješ tolik nešťastníků,
sama dobrá, pouhý zpěv a ples
nedbáš stenajících do nebes – –
Švehol, jímž se chvěje azur volný
trpce probouzí můj úsměv bolný,
člověk, jenž tě miluje, tě zná,
často ani radosť nepozná! – –