To ví jenom pán bůh sám,
z čeho lidská hruď se skládá,
že i v krásách přírodních
zasteskne si, pláče ráda.
Z tmavých korun borovic
vánek vonný šepot loudí,
pod jasmínem naslouchám,
avšak sny mé v dálce bloudí.
Do smrkoví dívám se,
z něhož v dálku chodba dlouhá,
a co vzdech můj prochvívá,
to je touha – věčná touha –