Když večer nastává tu venku, před oknem
se z šera zlatého, jímž mrká stromoví,
tak snivě vznáší stín, že toho lahodu
má píseň nikdy – žel! úplně nepoví.
Nad stromů vrcholky, jež zakrývají vše,
jen Kumburk zvedá skráň, již věnčí modrý bor,
a vánek šepotá mi bajky rozkošné,
tak vonné jako květ, jenž pučí z klínu hor.
Už pokročila noc a dosud červánek
se slabě zardívá na líci západu,
a hvězdy – démanty se skvějí sálavě,
a půvab nesmírný sem vane ze sadu.
Přec okno zavírám a hledám podušku,
jeť hlava sněním mdlá a zpita krásami,
ta nízká komůrka mi chrámem velikým,
já zdám se vesmírem a sny mé hvězdami – !