Strmí k nebi sluncem žíhány
šedé hruboskalské balvany,
časem kavka v nich se začerná
jako z dávna pověst příšerná.
Vyrůstá těch bájí z kamení!
když se východ ránem růmění,
nelze četněj v rose pažitu
zrcadlit se pohled blankytu.
Já je sbírám – ale nebi žel!
každá jak by ptáček odletěl,
zanechá jen ohlas pod skrání
jako hruboskalské klekání.