Jak pestrou cesta putujících davem, jenž Spasitele vroucně vzývat chvátá! Hřbet hory oděn smaragdovým hávem, a kvítím prostým voní hora svatá;
k ní spěchá lid, jejž staré hnětou kříže, a každý nese kámen nahoru, by za to bůh jej zbavil trudův tíže, jak sněhu jaro větve javoru.
V klid jehličí zde šumí buky, duby, jež sem tam stíní stezky kamenité i poutníky; ó nevrz do záhuby jich, božstvo věčné, v lesích, vodách skryté!
ti na růžencích šepcí prosby dlouhé a pokorně se modlí potichu, jim nezbývá než temné zdání pouhé z dob purpurových českých kalichů –
Ó neodpírej, Pane, své jim ruky, ať neschvátí jich ten, kdož nezadřímá... tvých věrných ještě valné žijou pluky a domov jich kraj rajský v náruč jímá;
hle, šíře, dálka zlatým polem plane, kde s důvěrou lid zírá k Táboru, což nebylo by ti ho líto, Pane, jej určit k úpadku a k úmoru!?
Jsme na temeni... Ach, ten pohled kalný, ten zarosený schvátí do rozkoše, viz dědin, zahrad, vrchův obrys valný, a nejvýš naše svaté Krkonoše,
jichž velebnější nejsou mračna boží; zde vísky – chudobiček záhonky, a zlaté věnce žita v dál se množí, v němž tlukou křepelky jak na zvonky.
Ne, nikoliv! ty nechceš, Pane, zhouby, a duše lidu prostého je čista, jen proměň našich mělkých citů hloubi, jak na Táboře proměnil jsi Krista...
zbuď v našich horách ducha staré lásky tu u pravěké síly pomníku, ať jeví dětský zor i kmeta vrásky zas vážnost k národnímu jazyku...
Ty víš, o Pane, jařmo věků celých že nešťastným je zdrojem našich hříchů, ó zakotvi zas víru v srdcích vřelých, i statečnou a ušlechtilou pýchu;
v tom naše vzkřísení a naše spása; dej nám ji, Hospodine laskavě, ať vzlétá orel nadšení a jásá od našich Krkonoš až k Šumavě!
Cookies on Poetry Cove