Matičko, to ví pánbůh sám,

Matičko, to ví pánbůh sám, jak často na tě vzpomínám! co napláči se pro tebe, že odešlas mi do nebe.

Když z ňader v těžkém trápení se roní vzdech a úpění a letí v prázdno příšerné – já neznám duše důvěrné.

A neznám družky soucitné – leč hvězdy v klenbě blankytné, a lidskou hledat útěchu – já bála bych se posměchu.