Matičko má, matičko má!
snad již brzo přijdu k tobě,
ale nevím, – mně tak divno, –
zda-li poznáš svoje robě?
Ach, tak mnoho změnilo se,
jenom ne má láska vroucí,
jež mi spřádá pro útěchu
zpomínání nehynoucí.
Jak se ti as po ta léta
dřímalo v tom lůžku tichém,
na němž drobných modrých zvonků
zkvétal kalich za kalichem?
Nad nímž vonné spěly vánky,
nad nímž ptáčci šveholili,
a jejž zima ukrývala
pod hermelín sněhobílý.
Svatý pokoj hrobu tvého
snad že mír mi vdechne zase,
a můj duch jen pochybuje,
matičko má, nerouhá se?