Matička mi děla ve snu:
„Neplač, dítě, zpívej,
za to, co ti udělali,
květ jim v půdu vsívej.“
Kterak ale zpívati mám,
matko nejmilejší,
když se nikdy v tom mém srdci
bolest neskonejší.
Za dne bloudím prázdnou síní,
oko marně hledá...
tak že večer k chmurám starým
nová v čelo sedá.
Sen s mých víček odvál dávno
palčivé dech touhy –
žeť sám život nápěv smutný,
nekonečně dlouhý.