Slunce praží, světlo úpalné,
ani větřík nezavzdychá,
motýl utajil se září zpit
mezi květy do kalicha,
oh, jak bolestným ten denní jas,
a jak trapným je ten poklid ticha!
Ráno číš mých citů zperlena
vděkuplně rosnou slastí,
teď má hlava těžka, znavena
jako pod korunou strastí,
hle, i radost nudnou obtíží,
kterouž chamraď – posměch chrastí.
Hle, toť člověk! – – bohům vyčítá,
kdy se spokojit má s málem,
a jak děcko křehké mrzí se
u pohledu na ráj stálém,
tak že by se cítil nešťastným
v blahu nebes neskonalém!