Lesem ověnčeny v mračna díváte se,
štíhlá borovice nad vámi se třese,
lkajících tlum kání spěchá k vám, o skály!
krouží nad vámi a zase letí v dáli.
Vidím vás se mračit, zelenat i skvěti,
křídlo záplavy když ku západu letí,
a cos jako úsměv zlatí vaše čela,
na něž motýlem má píseň zaletěla.
Vídám, nad vámi jak černá chmura visí,
před ní nezachví se pustý balvan lysý,
do ní s výtkou čníte v jehlanů svých hrotě,
jako kdysi k nebi kříž tam na Golgotě.
Zdá se mi, že tento klid váš němý, věčný
není odvěký, snad hvězdný pás ten mléčný
často v pusté noci na boj šeřil tiše
vaší žulové a pískovcové říše.
Velký mír jen vládne po veliké bouři...
předtuchy a smutek v duši mé se chmouří –
co vás rozrylo, co tíží tesy sklané,
skály mlčelivé, skály milované!?