Lem horstva nadchnul mne. – Ó kterak vyprávět
než melodií sladkou,
že zpěvná česká zem’ v těch lesích šumících
mou spanilou je matkou?!
A čacký národ můj mým drahým přítelem,
jejž miluju vším žárem,
jejž mučeníkem zřím; hle, škůdce – dravý pták –
jej divokým rve spárem – –
Sem růže vonící, ať tiší palčivosť,
– ty červené a bílé!
a písně zazvučte, vy naše husitské,
ať duch se vypne v síle!
A červánků až nach se zaskví nad horstvem,
pak nechť můj dech se súží
– v té písni vítězné, a vůni líbezné
těch bělorudých růží...