Těžko se srdce odříká,
než dechu sklána křídla,
než v sobě sezná pustiny,
jako ty šedé ssutiny
hrdého jednou sídla...
V slávě své Kumburk pyšen byl,
a nyní v rumech v lese,
vděčen když roste pomněnka
na jeho zdech, chvoj přetenká,
na níž se rosa třese...