Kol znělo: Žižka na sta lidí pobil
a tiché panny vyhnal z klášterů,
bral hrady si, jež jiný po věk robil,
až proklínali jej co příšeru.
Však pomalu jsme začli rozuměti
těch dějin lidských duchu skrytému,
té síle, kteráž jako orkán letí
zlá a tím dobrá k všem a ku všemu.
Teď každý ví, žeť velkým svatým Žižka,
jenž ničil, pálil hnízda neplechy,
že sídlem lidským uznána i chýžka,
a chuďas okřál světlem útěchy.
Dík osudu, že pozbavena země
té skvrny, hanby všechněch století,
že právo zvedlo pokořené témě
a vinník pravý propad prokletí.
Jsou příkry cesty k vybočení z bludu,
jež řady věků hnětly národy,
krev člověka se vssála v země hrudu,
lid s bratry rván, jak s živly přírody.
Až v budoucnu kdys, válka dokoná se,
s tím hnusem, bezcitností veškerou;
toť přirozeno, – při vší snů těch kráse, –
ač není-li náš pokrok chimerou. –