Kdys – dávno tomu – vládci samozvaní
se v druhých úkor zmohli na práva,
vše vymýtěno, pakli chtěli páni,
i pralesy, i zpěvná doubrava.
Když přál si pán, již plnil lidomorny
pláč beznadějný v muce šílené,
tam dohas’ každý zápal světoborný
a zvolna uhnil v sluji studené...
Ba, sténal-li pán před smrtí, prost klidu,
kol vida všady oči strhané –
dav zpovědníků úplatných děl lidu:
„Hle, v bolu pečliv o své poddané!“
Pak o pohřbu kdo neplakal, ten stlučen,
vše ku cti rodu, k boží oslavě –
žeť bídákem sám, mnohý vyznal mučen
a v povel smál se – s ranou na hlavě.
Lid nesměl cítit, neměl cti, ni boha,
krev jeho nevolala do nebes,
tam prahla zem, kam stoupla jeho noha,
on – otrok, nebyl člověk, on byl pes.