Zeje na Kumburce zasypaná z pola
hladomorna šklebná,
do ní padá sníh i dešť, jak zuří bouře
děsná, převelebná.
Také dechem času, povětří a stáří
sesuta je značně,
nepoleká více ani malých dětí
hledíc z lesa mračně...
A prv děsívala jako přízrak smrti
chudých lidí davy,
ba i ony lepé, v biret opeřený
odívané hlavy. –
K vězni nepronikal v jícen hladomorny
ani paprsk jeden,
s obžalobou děsnou zrak se zvedal vzhůru
dravou mukou sveden.
Obrostly mu údy kožešinou plísně,
kteráž mozek hubí. –
Oj, tu klnul vězeň všemu, lidem – bohu,
skřípávaje zuby,
zapomněl co práce, chvat a ruch a snaha,
ba i lidské slovo,
věčně dlouhá chvíle měnila to srdce
v srdce zločincovo. – –
Povždy jako psovi vhodili mu shora
sporé sousto krmi,
jakož hadům spolu... Ted' už na dně vyschlá
věž ta k nebi strmí. –