Nad větví bez hnutí
se svislou perutí
nočňátko sedlo,
a z noci tajemné
nade mnou, kolem mne
sta se jich zvedlo.
Všechna tak ve sboru
víří tu u boru
nad starou branou,
a křídly šelestí –
jako ty pověsti,
jež od ní vanou.
Pověsti báječné
z půdy té sopečné
krvavých citů...
díky, že doba ta
u věčnosť odváta,
v klamném svém třpytu!
Výsluní osvěty
kal zhubí staletý
s povrchu země...
nuž větvi spletitá
s motýly ze skryta
dál šumte ke mně!