Ty božská přírodo,
nám žehnáš rukou zdaru
a skrýváš úsměvy
zde v nejrůznějším tvaru;
a šťasten každý člověk,
jenž tobě rozumí,
kdy zaštěbetá ptáče
i větřík zašumí!
Tvá krása, dobrota
se jeví ve fialce,
když vůně vane kol
až k zamodralé dálce,
kdy kyprém u záhonu
keř růží vzplápolá
a celý kraj ten jarní
je rájem do pola.
I když se na poli
les kývá zlatých klasů
a teplá vonná noc
se leskne v hvězdném jasu,
i závoj nechať chladný
tká mlha jesenní,
kdy jeřabiny rdí se
a žloutne lupení.
A když pak krutý mráz
už kreslí v oknech květy,
tu les nám k zahřání
svůj strom dá mnoholetý;
spí země, strom tu dříme
a sílí na obra – –
ó, přírodo, tys máti
krásná a předobrá!