Když máje květy honosí se země,
a z temna lesa jarní ódy znějí,
tvor všelik s novým nadšením a láskou
kdy žít se chystá, tu mi nejbolněji.
Vždyť hlouběji se opuštěnost cítí,
kdy šumný rej kol svěžím krůčkem kluše,
stín černější čím světlo jasnější je,
a na jaře je pustším – podzim duše.