Je smutno; vesny čas, leč zima,
na suchých, holých větvích stromů
jen vrabci sedají a křičí,
jsou nevítáni už kol domů.
Je smutno; těla zpěvných ptáků,
již pomrzlí tu hustě leží,
brouk živí se z nich, záhy zplozen,
i tuhne zas – již opět sněží!
Je smutno, mysl zasmušena,
a srdce dvakrát žal svůj cítí,
ten starý žal! – duch stůně tuchou:
že vyschne jednou všechno žití.
Je smutno, hlava unavena,
i příroda kdys mdlobou stane,
a časem vymizí i lidstvo
jak jarní páry větrem štvané. –