Roviny, planiny,
jak mi to líto,
že už je požata
pšenice, žito;
pšenice, žito,
vlnivé klásky,
že s nimi umlkly
skřivánčí hlásky.
Jeseni, jeseni,
k čemu ty spěchy?
dost ještě ochladíš
teplejší dechy,
oškubeš sady –
jak už to bývá, –
a kdo ví, na přesrok
budu-li živa! –