Zní melodie sladce mohutná...!
I zdá se mi, že duše umění
jak Bůh se vznáší světem všednosti
a mořem bolův plným úpění
a sirou, pustou pouští našich vin
i mrazným krajem těžkých sklamání
– ten Bůh, jenž láska byl a bud vždy,
jenž všední noc nám mění v svítání,
klam ve vítězství, v jásot utrpení,
a tak se vznáší kol, mír na čele,
a na rtech svatý úsměv odpuštění!