Prachovské ční k nebi šedé stěny
smaragdovým hájem zastíněny,
dívám se k nim vzhůru do jasna,
a co zřím, toť báseň překrásná.
Divné báje nad roklemi vanou –
vítám je v svou mysl rozervanou,
naslouchám, co zní to do jasna...
a to šumí báseň překrásná.
Cítím v srdci hlodat staré boly,
slza mží jak rosa na topoly,
ale z chmur se vznáším do jasna,
a co cítím – báseň překrásná.
Nezpomínám; doba s vánkem míjí,
dýšu přírodě a poesii,
v rozkochání zírám do jasna,
a co žiju – báseň překrásná.