Je soumrak kol, jen vítr kvílí křovím,
jen měsíc objevil se nad smrkovím,
a ticho, tmavo;
o –! ve srdci mém divá bolest ryje,
a myšlení tvé spurné rouhání je,
má vzdorná hlavo!
V co věřit však, kdy slzí hořké zdroje
zem drsná, neklidná, zem bez pokoje
jen lačně vpíjí?
kdy staré výčitky a vzdechy marné
tou hrudí víří, v poušti suchoparné
kde had se svíjí?
Kdy vroucí moje píseň ve mráz letí,
že doufání mně musí sevšedněti
i naděje mé,
kdy duch se srdci, srdce duchu směje:
sny osud jako stéblo v příkop svěje!
v hrob dospějeme!
Kdy zpomínkami v duši rozechvělé
jen suché věnce, kosti zpráchnivělé
a mrtvé stíny,
že prchá myšlenka dál polekaně,
jak v bouři s puklé skály prchá káně,
a z rozsedliny.
Už nemám nic, a nelze doufat ani – –
mých plesů chrám se boří v rozpadání,
v něm šero dusné – –
a věčná noc už nade mnou se kloní,
v niž žádný paprsk luna neuroní, –
v té hlava usne –